Martin Kámen - photography

 

Definice Krásy - Gallery Diamant

30.09. - 17.11. 2009

 

Atelier Magazine

5.11.2009

 

Leica Gallery Prague, april 2010

Discussion with Jan Gemrot

 

kultura.idnes.cz/vytvarneum.asp 


Umělec 3 - 2007

 

http://www.ceskatelevize.cz/program/10122779522-10.01.2008-01:25-2.html

Ekonom 47 - 2008 Edice 100 - Leica Gallery Prague

 
 
 

Rozhovor s Martinem Kámenem v magazínu TheMen

Dostat se na jádro pudla

V mnoha ohledech využíváš svoje tělo jako prostředek dalšího vyjádření. Nemáš pocit, že uměleckým dílem si někdy víc ty sám?

:-)) Kromě dokumentární fotografie je pro mne stěžejní téma lidské tělo, lidská tvář, jejich formy a výrazy. Je na snadě, pokud není někdo poblíž, fotografovat právě sám sebe. Ke své tvorbě se snažím přistupovat komplexně a je to mé motto, možná i díky uměleckým vzorům, být umělcem tělem i duší. Když se mne někdo ptá co je má práce, říkám, že je to galerie, charita, či managerování kariéry, ale ne má tvorba. Mou fotografii ovlivňuje jak veškeré dění (kulturní, politcké, sociální) z venčí, tak samozřejmě můj osobní život, tedy i tělo, které budu pozorovat, jak zraje, stárne, vlastně až do vlastní smrti.

Patříš mezi nepodbízivé typy, které je hodno buď milovat nebo nenávidět. Jaké to je držet si tuto linii v tržím světě s uměním?

:-)) Ty mi dáváš. Ale máš pravdu. Setkal jsem se s převahou pozitivních názorů na mou osobu, ale častokrát i s vlnou negace. Ze školky mě vyhodili, protože jsem hodil šutr na fotku Husáka, na základce jsem trpěl komplexy, utekl na osmileté gymnázium, po čtyřech letech hned do Prahy. Na umělckých školách říkali, že jsem nepoučitelný. Dnes si spousta lidí myslí, že když mám galerii, jsem za vodou a jsem namyšlený, protože nemám čas na přátele. Není to pravda, je to každodenní boj, aby se galerie uživila, byla kvalití a já nezanedbával svou tvorbu. Téměř rok, co je otevřená, jsem neměl čas ani na svou matku, ani na sebe, jsem rok po vysoké a musím se sakra ohánět! Kdybych vyrůstal v jiné zemi, asi bych takové problémy neměl. Lidé tu nejsou zvyklí kupovat umění, natož fotografii. Lépe se mi prezentuje, vystavuje i prodává umělecká fotografie v zahraničí a to se tady asi ještě dlouho jen tak nezmění. Vem si kolik máme skutečně dobrých a úspěšných uměleckých fotografů? A to už nemluvím o mladé generaci, která se jednodušeji uplatní zde v komerční tvorbě a na tu vlastní už nemá čas. Tudy vlak nejede. Pokud člověk tvoří umění, musí se i intenzivně starat i o to, aby byl vidět a hlavně aby uměl chodit ve světe bussinesu. Jinak ho méně nadaný člověk předčí svým úsilím na šachovnici marketingu. Šach mat. :-)

Co pro tebe znamená umělecká provokace? Je to vystavit záchodový prkýnko v galerii, nebo prohlásit krávu naloženou v lihu za umění? Jaký je pro tebe rozdíl mezi prvoplánovou provokací a revolučním uměleckým přístupem?

Revolta a změna uměleckého stylu trvala v historii řádově století, v tom minulém se to samozřejmě zrychlilo a roztříštilo. Což pro každého znamená něco jiného, takže mohu mluvit jen za sebe. U provokace je logicky nebezpečí prvoplánovosti. Kvalita se dá zjisit obsahem, či časem. Další nebezpečí pro umělce je, že provokací hrozně rychle vyjede nahoru a pokud si myslí, že to bude flákat přes kopírák jako osvědčený princip, může být rychle zapomenut. Pro mne po desítkách let konceptu a odpadků je v umění největší provokací nesporný výpovědní obsah a krása. Umělecké dílo by mělo funguvat samo o sobě, bez umělo-vědeckých textových elaborátů, či legendě o projektu. Mohu tak dělat seberiskantnější obsah díla, ale když je dovedu do kvalitního krásného umění, lidé jsou schopni dívat se i na masakr, provokaci, nebo porno.

Při pohledu na tvé věci se mi stále před očima opakuje jeden fascinující motiv, kterému říkám "symptom štíra" ve zkratce z tvé práce cítím snahu nespokojit se s hezkým obrázkem, ale zničit barvy, roztavit všechno, co je na něm krásné a smyslné, dostat se za něj, poodhalit vnitřnosti... nazval bys to "přirozeným pudem" nebo "uměleckým záměrem"?

Jednoduše pud se stal záměrěm. Tak jako člověk vlastním okem poznává jiného člověka z vnějšku, ale postupně i zevnitř, tak se mu odhalí, doutvoří obraz identity, kterou si vždy ve své paměti vybaví. Snažím se dostat lidem na dřeň, vtisknout do jednoho portétu podstatu jejich osobnosti a vystihnout atmosféru momentu.

Ve světě umění nezvyklá kombinace průbojnosti a ne prvoplánovosti tě podle mě předurčuje k zajímavým možnostem do budoucna. Co je ambicí Martina Kámena a jak se k ni přibližuje?

Ambicí mám hodně, jak v osobním, tak uměleckém životě. Rád bych poznal Davida La Chapella a učil se od něj. To je v cizině běžná praxe, učit se od staršího fotografa, která opět na malém pražském rybníčku nefunguje a každý si své zkušenosti střeží, aby jej náhodou někdo brzy nezastínil, což je blbost, protože “fake” se pozná a kvalitním fotografem se stanete nejdřív za deset let. Druhým největším snem je mít v Barceloně své studio, kde bude produkce, postprodukce i výsledný tisk. Čeho se držím je, že si všechno chci dělat sám, tedy minilmálně mít nad tím přehled a vědět co možné je a když něco možné není, kreativně vymyslet jinou variantu. Co se týče prodeje i výstav, to dělám soustavně a co z toho bude jednou zásadní nemohu vědět dnes.

Jaký je tvůj vztah k teoretizování? Pro koho je dnes uměnověda důležitější? Pro vědce nebo umělce?

To je ožehavá otázka. Pro mne je kritika a uměnověda pro vakuum vědců a pro lidi, kteří nemají svůj názor. Pro umělce, galeristy a milovníky umění je samozřejmě skvělé a důležité orientovat se jak v historii tak contemporary art, jelikož pak jste schopni nacházet souvislosti, citace atd., ale ty objevíte pokud jste to které umění opravdu viděli, nebo znáte život a časové období jednotlivého tvůrce. Rozhodně je rozdíl mezi vědcem a kritikem. Například Umberto Eco je skvělý příklad vědce, který teorii umění aktivně zasvětil život. To znamená nejen, že umění studuje, ale studuje i lidstvo a svět ve kterém žijeme tady a teď. Napsal naprosto geniální dvě knihy Dějiny Krásy a Dějiny Ošklivosti. To jsou dějiny umění, které mohou oslovit široké současné publikum, jelikož tyto knihy jsou především plné reprodukcí a nápaditích komentářů v souvislostech. Ale kritici to odsoudili. Problém mnoha kritiků je to, že co se kdysi naučili, používají dodnes a pak to právě cpou do škatulek, které sahají jen ke konci jejich znalostí. A nebo ještě hůře se přispůsobili bulváru a ani si nezjistí dostatek informací o věci kterou kritizují, třeba ji ani neviděli a prostě si to vymyslí. Pokud je však kritika kvaltní i když negativní, stává se inspirací, což se ale stává málokdy a tak člověk musí přijmout trendy názor komerčních projektů, či dnešních pseudocelebrit " špatná reklama, taky reklama”. Od toho se odvíjelo i téma, část mé diplomové práce Comunication Error. Je to remake obrazu popartového Howarda Kanovitze převedený ve stejném měřítku do fotografie. Výjev ukazuje skupinu lidí na vernisáži, kdy jeden nevnímá druhého a jejich prázdná slova jsou umocněna prázdným bluescreenovým pozadím. Oproti tomu jsem nastavil fotografii Škola Platónova. Rozdíl je jasný.

Jsi gay, jsi svůj, je za tebou vidět nějaká práce. Jak si člověk tvého typu hledá partnera? Potřebuje rovnocennou osobnost s podobnými úchylkami a problémy, nebo naopak čím větší rozdíl, tím slibnější inspirace?

Nepotřebuji partnera, který bude mít stejné problémy, to bychom se nikam neposunuli. Mého partnera miluji právě proto, že má názory z úplně jiného úhlu, tím pádem mi je schopen sdělit něco nového a naopak i já jemu, tak se navzájem myšlenkově obohacujeme a život je pestrý. Samozřejmě v tom člověk narazí, ale to jsou z perspektivy dlouhodobého vztahu prkotiny. Například můj partner je velmi racionální, vše má svou logiku a řád. Já jsem neřád a miluji chaos. Občas se na sebe vzájemně kvůli tomu naštvem, leze nám to na nervy , ale také se dost často nad tím zasmějeme. Co opravdu potřebuji od partnera je, že to proč se do mě zamiloval, jaký jsem, tak to zůstane a nezačne mě přetvářet k obrazu svému. To by náš vztah rychle zahubilo.

Máš hranice? má mít umělec hranice? snaha o jejich překonávání naráží na své limity - do čeho (a nemyslím teď komerční sektor, ale téma, motiv) bys nešel, z čeho máš strach, čemu je lepší se vyhnout?

Umělec by neměl mít hranice v kreativitě. Jediné hranice, které může mít, ale ty má každý posunuty jinak, je limit jeho zásad. Vím, že bych třeba nemohl být žurnalista fotograf, který se nechá vyvézt nad bojiště a fotografovat umírajícího z helikoptéry, protože záběr z ptačí perspektivy bude působivěší. Tím se nevyhybám tématu smrti, ale způsobu vyjádření se.

(msyn)
 

© 2017 Martin Kámen.